Půjčení lodě

Úterky bychom měli přejmenovat na Funday. Po longbordování a výletu k jezerům jsme vyrazili na oceán. Párkrát na facebooku jsem narazili na tip, ať si půjčíme loď, že je to skvělý zážitek. První, co mě napadlo, bylo, že přeci neumíme řídit loď, tak by nám ji nikdo dobrovolně nepůjčil. V motelu, když uklízím pokoje, tak najdu kde co, a už po několikátý jsem narazila na papíry od půjčení lodě, takže jsem začala uvažovat o tom, že asi umět řídit loď není podmínkou. Kolegyně z práce mi to hned začaly vychvalovat, jaká je to sranda, takže vše bylo jasné. Napsali jsme holkám, ty jsou pro každou špatnost a vydali se do Horshoe Bay. Měl to být nejteplejší den s jasnou oblohou, jenže jen jsme dorazili do HB, tak se nám sluníčko schovalo za mraky a už nevylezlo. Oblečeni do plavek a připraveni na šipky z lodě jsme tak trošku začali pochybovat, jestli do té ledárny vůbec vlezeme.
 

V přístavu nám řekli základní informace a mohli jsme vyplout. Horseshoe Bay je hlavně místem, odkud vyplouvají trajekty, takže jsem byla trochu nervózní, abychom nějaký cestou nepotkali. Ne že bychom ho mohli přehlédnout a narazit do něj, :) ale spíš že to dělá strašné vlny a člověk neví kam plout. No a jak na potvoru, když jsme začali vyplouvat, ozvalo se houknutí a vyplul i trajekt. O to víc ale bylo srandy, i když jsme jeli rychlostí šneka, stejnak to houpalo jak blázen a šplouchalo všude okolo.  Pak to Matěj osolil na maximum a my s holkami se nemohly přestat smát. Po dvaceti minutách jsme dorazili k malým ostrůvkům, kde leželo pár tuleňů. Můžeme si je tak odškrtnout ze seznamu, co jsme ještě neviděli. O kousek dál to Matěj opět trošku vyhecoval ke koupání, takže všichni jsme povinně skočili do vody.  Nakonec bych i řekla, že to bylo docela teplý, a to ani nesvítilo sluníčko. Ale stejnak jsem byla za pár sekund na lodi, protože jsem se bála, co všechno pode mnou může plavat. No jo, ale to ta největší sranda teprve přišla, protože holky se nemohly vyškrábat zpátky na loď. Dobrých pět minut jim to trvalo určitě. Dvě hodinky utekly jak nic a my se museli vrátit zpátky do přístavu. Vše jsme zakončili mojitem a večeří.

 Super den :) Pozdrav posílají námořníci z Vancouveru!

Burnaby Mountain Park

Bohužel jsme měli společně jen jeden den volna a zrovna nás přepadla lenost a nikam na delší hike se nám nechtělo. Naplánovali jsme večerní výlet za západem slunce nad Downtownem. Pozorovat jsme ho měli ze vzdáleného kopce v Barnaby Mountain Area. Na internetu je to také jedno z deseti míst, které byste měli ve Vancouveru navštívit.  No opar byl jako blázen a všude bylo hodně stromů, takže žádné super panoramatické fotky z toho nebyly. Druhé mínus byla jízda autobusem, která trvala skoro 45 minut. Po kodrcání autobusem dorazíte ke kopci, kde je pár totemů a to je vše. Jediné co nás pobavilo, byla paní na parkovišti, která se snažila couvat a jet s autem s manuální převodovkou. Skákalo ji to pořádně. Když taky někomu řeknete, že řídíte automat poprvé a že normálně doma řídíte manuál, tak jste tu za boha :)

 

No a pak se nám opět zkomplikovala situace s bytem. Byli jsme domluveni s jedním párem z ČR, že by ho po nás převzali, ale nakonec z toho sešlo a musíme hledat někoho jiného. Byt nám odřekli, ale za to nás vyzvali na beach volejbal. Modřiny na rukou mám ještě teď, písek v koupelně taky, takže se akce vydařila. Představte si, že tu máte kurty hned u moře (pro nás pět minut chůze), sítě a kůly tam taky najdete (nikdo to přes noc neukradne) a bacha, je to zadarmo! Prostě pohádka :D Dostali jsem pěkně na frak, ale snad jsme až tak velkou ostudu neutrhli. 

Joffre Lake

Zatím nejlepší výlet, i když jednodenní a docela daleko, tak jezera stála za to! Joffre lake se nachází 3 hodiny od Vancouveru, auto je tedy nutností. Abychom ušetřili a byla trochu sranda, vzali jsme i holky Polky. Pro Matěje to bylo poprvé, kdy řídil automat, tak z toho byl trochu vyklepanej. Jízdu zvládnul na jedničku, přesto že tam občas při jízdě chtěl něco zařadit. V půjčovně nás hned po ránu docela překvapili. Objednali jsme si malinkatý auto, samozřejmě to nejlevnější a čekala na nás pěkně velká šestimístná mazdička. Prý náš malý nákupní vozík nebyl k dispozici, tak jsme dostali pořádný auto. Jediné, z čeho jsme měli trochu obavy, byla spotřeba auto. Aby nám to nesežralo celou nádrž. 

 

Polky dorazily s kocovinou a zpožděním, takže jsme nakonec vyjížděli až v 9 ráno. Tři hodiny jízdy nám utekly docela rychle, protože jsme opět skončili u oblíbeného tématu, které nás všechny rozesměje – porovnávání polských a českých slovíček. Pokud chcete umět počítat polsky, stačí jen hodně šišlat. Já jsem se pak učila správně vyslovit v polštině– Medvěde, kde jseš! Co kdyby náhodou uměl polsky, tak aby mě slyšel :) No, žádného jsme opět nepotkali, naštěstí.

U parkoviště se nachází hned první jezero, které září modrou barvou. V dáli byl vidět i ledovec, pod kterým byl náš cíl, třetí jezero Joffre lake. V průvodcích je cesta značená jako středně náročná (spíš nenáročná) převýšení pouhých 400 m (my už pod 1000 nechodíme :D). Co jsme ale netušili, že naše kamarádky zas tak zdatné nejsou a asi v půlce kopce začala krize. Naštěstí jsem je pořádně namotivovala pivem ve Whistleru a šlo se dál.

K druhému jezeru se jde kolem řeky, která je sakra divoká. Masy vody tečou z prudkého kopce, takže po cestě můžete vidět i pár vodopádů. Druhé jezero bylo překrásné a snad ještě modřejší než to spodní. Matěj si hned vyhlídnul kládu ve vodě a začal hecovat holky, kdo na ní dojde dál. Matěj už ví, že u mě mu tyhle věci neprojdou a tak nakonec přemluvil Lidku. Oba to dali až na konec a ještě za potlesku dalších turistů. Voda v jezeru je sakra studená, vytéká přímo z ledovce, takže pád do jezera by byl nemilým osvěžením. 

Už jen pozvolné stoupání vedlo k Joffre lake, tedy poslednímu jezeru. Stromy vystřídaly skály a hlavní ozdobou byly tři ledovce nad jezerem. Následovala sváča, pár fotek a smočení nohou v ledové vodě. Holky byly po výstupu docela zmoženy, takže jsme je nechali odpočívat a vyrazili ještě na druhý konec jezera.

Protože celý den krásně svítilo sluníčko a bylo příjemných 28 °C, u dolního jezera bych tipla ještě víc, vzali jsme si s sebou i plavky. Co kdyby ty jezera nebyly až tak ledové. To by ale Matěje nenechalo spát, kdyby těch plavek nevyužil, takže opět začal hecovat, kdo se v jezeru vykoupe. Já jsem s Kasiou odvážně smočila nohy, Matěj i Lidka do toho skočili rovnou celý. Blázni :)

Cestou zpátky jsme se stavili ještě u vodopádů. Jestli jsem předchozí řeku nazvala divokou, tak tohle bylo asi tak 5x divočejší.  Celý výlet jsme pak museli zakončit ve Whistleru, kde jsme za západu slunce dali pár pivek s večeří. 

Canada Day

Státní svátek 1. července je smršť kanadských vlajek, javorových listů a červené barvy. Jsou všude, kam se podíváte. Máme tady pěkná vedra, takže jsme se s Matějem rozhodli vyrazit na pláže na druhé straně města. Každý, koho jsme cestou potkali, měl na tváři nakreslenou kanadskou vlajku a javorový list jak na hokejový zápas, nebo brýle s kloboukem opět s javorovým listem. Tričko s nápisem Canada si oblékli jen nekreativní jedinci, ale i tak to byl každý druhý. My jsme neměli ani jedno :(. Po úmorné cestě  autobusem k Spanish beach jsme konečně okusili na vlastní kůži pacifický oceán.  Už jsme v něm jednou byli v Tofinu při surfování, ale to se nemůže vůbec počítat, protože přes tu vrstvu neoprenu a v boji se surfem jsem tu studenou vodu vůbec necítila. No, co vám budu povídat, bylo to studený, ale v tom vedru to pěkně bodlo, takže jsem tam vydržela déle, než jsem vůbec plánovala. Asi jsem čekala, že to bude větší ledárna. A na to, jak je tu voda všude čistá, tak tentokrát to baly pěkná špína, to kvůli té písečné pláži asi. Lidí bylo všude mraky, ale ani mi to vlastně nevadilo.  Vytvářelo to takovou příjemnou atmosféru.  Když se udělá hezky, místo ležení na zahradě, všichni vyráží do parků a na pláže. Souprava na grilování a hromada jídla je nutností! Takže pak to vypadá jak jedna velká barbecue party, kde je celý park plný lidí seskupených do hloučku kolem svého grilu nebo stolu s jídlem. 

 

Celý den nakonec zakončil 30 minutový ohňostroj. Byla to tedy příležitost si vyzkoušet nový stativ. Místo jsme vybrali raději už předem a naplánovali si přijít raději o půl hodinky dřív, aby nám ho nikdo nezabral. No, měli jsem přijít minimálně o hodinu dřív, protože naše místo, ale i to záložní už okupovaly davy lidí. Sešlo se tak celé severní pobřeží a my museli hledat nové místečko pro náš stativ. Nakonec se povedlo a i nějaká ta fotka z toho vznikla.