Chinatown

Nechci se opakovat, ale zas nám tady prší a opět když má Matěj volno. Dneska nás čekal bojový úkol, sehnat černé kalhoty. Do naší nové práce totiž musíme mít černé kalhoty a asi i boty (to si musím ještě někde zjistit), takže jsme vyrazili do místního sekáče – thrifty shopu. Oba jsme sehnali kalhoty za super cenu, jen Matěj je má trochu víc společenský s puky. No, bude to elegán od nádobí.

Taky byl v plánu výlet do Chinatownu. Jedná se o největší čínskou čtvrť v Kanadě, kde zároveň žije nejvíc čínských Kanaďanů :). Tyto městečka vznikala pod přívalem emigrantů, kteří představovali levnou pracovní sílu pro výstavbu železnic. Dříve představoval Chinatown chudou a docela nebezpečnou část města. Okraj Chinatownu lemuje proslulá Hastings street, což je ulice, kde se koncentrují bezdomovci, blázni a drogově závislí jedinci. Všichni nás tedy upozorňovali, jak je Chinatown nebezpečný a ať moc nevystavuje foťák nebo o něj přijdeme. Buď jsme procházeli špatnými ulicemi, nebo to není vůbec pravda, ale o Hastings str. to samé říct rozhodně nemůžu. Už při prvním kroku poznáte, že je to ona, ulice, kterou se v noci raději nevydávat. Docela silně to na nás zapůsobilo, takže jsme rychle odbočili do jiné ulice. Vláda prý nařídila zrušit některé blázince, a to i v okolí této ulice, takže pacienti neměli kam jít a zůstali v těchto ulicích. Zároveň je prý Vancouver místem s nejvyšším počtem lidí závislých na heroinu. No, nějaké negativní stránky se tu taky najdou :)

Fotky moc nemáme, protože pršelo, takže žádná sláva. 

Brána do Chinatownu

Zácvik

Ahoj všem:)

 Dneska jsme byli na zácviku v Cypress a spíš než zácvik bych to nazvala jako papírování. Dostali jsme miliony papírů ohledně bezpečnosti a hygieně, které jsme museli vyplnit a podepsat, což zabralo pěknou hodinku. Samozřejmě nám ukázali prezentaci o historii střediska a v čem všem jsou nejlepší. Pro představu – průměrně se ve středisku otočí 1000 lidí za den. Trochu neuvěřitelné číslo, že se tak trochu obávám, jestli ty hambáče stihnu pro všechny udělat :). Matěj bude mít svojí kancelář (prostor s myčkami) 3x větší než v pekárně, takže to nebude pohoda, klídek, tabáček a ruce dostanou zabrat :).  Jedna z výhod je určitě celosezónní permice. Ale co nás nejvíc potěšilo a především náš žaludek byl potěšen, že dostaneme oběd zdarma. Teď jen doufám, že to nebudou jen smažený hranolky nebo hamburger. Matěj už se nemůže dočkat, až přesedlá ze zeleninových polévek na steaky.

Vzhledem k tomu, že se trochu oteplilo, opět prší a to i na horách, začátek sezony se posunul o další týden, takže minimálně dva týdny si na naši premiéru ještě počkáme. 

V pátek jsem byla také na pohovoru ohledně uklízení v motelu. V inzerátu spíše preferovali někoho s volnými víkendy na více dnů, takže po přijetí na Cypress jsem nedoufala, že by mě tam chtěli na dva dny v týdnu. Nakonec bylo všechno jinak a Eliška dostala i druhou práci. Domluvili jsme se na dva dny v týdnu, kdy budu zastupovat jinou uklizečku, která si bude muset vzít povinné dva dny volna. Nevýhodou je, že je to až na úplném okraji West Vancouveru – v Horseshoe Bay. Takže budu muset vstávat o hodinku dřív, abych se tam dostala. Ale! Placené je to mnohem líp, začíná se na 14$, takže paráda.

Cypress

Tak je to tady! Dostali jsme vymodlenou práci v lyžařském středisku. Minulý týden se stejně jako v Grouse Mountain konal job fair i v Cypress Mountain. Do Cypress jsem ale jet nechtěla, protože je to dál a doprava je tam trošku složitější. Matěj to ale zkusit chtěl, takže vyrazil na autobus. Bohužel stál na špatné zastávce, takže se nikam nedostal. Včera na internetu nabízeli další pozice, především do kuchyně, tak jsme na to hned odpověděli. Ráno nám přišel mail, že se máme dostavit na pohovor ve čtyry odpoledne. Takže hned tu byl první problém – jak se tam dostanem? Přes zimu tam jezdí skibus a taky hromada zaměstnanců, ale teď je ještě mrtvá sezona a nic tam nejezdí. Přemluvili jsme tedy našeho spolubydlícího, aby nás tam hodil autem a pak už šlo všechno jak po másle. Vedoucí byl asi tak stejně starý jako my, pochválil mojí angličtinu a hnedka mě vzal. Pro Matěje tam měli pozici – hlavní manager pro komunikaci a vztah s veřejností – prostě PR, ale prý bude muset začít hezky od podlahy s mytím nádobí :) . Největší výhoda je samozřejmě celosezónní permice a hromada slev. V sobotu nastupujem na zaučování a za dva týdny už snad bude začínat sezóna. Záleží ale na počasí.

V Cypress už pěkně sněží, takže je to příjemná změna, když vyjedete z deště ve Vancouveru a za 15 minut jste na sněhu. Pro ty co nevědí, Cypress bylo společně s Whistlerem dějištěm Zimních olympijských her 2010. Přikládáme tedy fotečku s olympijskými kruhy z Cypress.

Pro zájemce přikládáme odkaz na mapku sjezdovek http://cypressmountain.com/interactive-maps. Takže můžete dorazit a zajezdit si s námi :)

Podzim ve Vancouveru

Přikládáme pár fotek z podzimního Vancouveru. Ulice tu jsou lemovány krásně zbarvenými javory, takže když na chvilku vykoukne sluníčko, hraje Vancouver všemožnými barvami. V pátek jsem byla naposledy ve škole, málem jsem uronila slzičku, ale snad zůstaneme se spolužáky v kontaktu. Příští týden máme v plánu se vydat do brazilské restaurace a pak ještě do turecké. Takže bych si měla rychle najít práci, abych na ty večeře měla peníze. Napsala jsem do pár uklízecích firem a na pár inzerátů na internetu a zatím bez odezvy. Dneska se konečně ozvali z hor, kde mi oznámili, že jsem prošla i „třetím“ kolem. Ale! Musím znovu vyplnit další dotazníky a za další týden se rozhodnou, koho finálně zaměstnají.

Matěje skolila rýma, takže jsme se v tom marodění vystřídali. Největší sranda je, že když smrká, tak o tom ví celý Vancouver. V práci mu tedy zakázali smrkat, aby neodradil zákazníky, tak musí každých pět minut běhat na záchod a smrkat tam :). 

Sushi

Poslušně hlásím, že jsem přežila ochutnávku japonských pochoutek. Se spolužačkou Mizuky jsem se dneska vydala na ochutnávku tradičních i netradičních japonských pokrmů. Celé dva týdny jsem sbírala odvahu, protože poslední zkušenost se sushi nebyla nejlepší. Když jsem řekla spolužákům, že jsem zkusila sushi jen jednou a nechutnalo mi to, nemohli uvěřit, že někdo nemůže mít rád sushi. Všichni se shodli na tom, že to někdo špatně připravil (Vašek J), a že to musím zkusit ještě jednou. Takže dneska jsem konečně vyrazila a vyzkoušela různé druhy sushi, konkrétně dva druhy :D. První byla rýže se syrovou rybou. Nebylo to tak špatné, když se to pořádně namočilo do sojové omáčky, tak se to dalo i sníst, ale k oblíbencům to patřit nebude. Druhé sushi bylo klasicky s řasou a avokádem. Nebudu vás napínat, vůbec mi to nechutnalo. Avokádo fajn, rýže taky, ale ta řasa mi moc nevoněla, takže jsem se jen utvrdila v tom, že sushi s řasou rozhodně ne. Chudák Mizuki musela sníst všechno sushi sama. Dále jsme ochutnala TEMPURA (obalená kreveta nebo zelenina), což bylo výborný. YAKISOBA (osmažené nudle) byly taky dobré, ale příště radši vyzkouším nesmažené. A také nesměla chybět tradiční polévka MISO (rybí polévka). Vítěz večera bylo KARAAGE, což je kuřecí maso v těstíčku, takže nic speciálního, ale na to bych určitě ještě někdy zašla. 

Taky se musim pochlubit, jak jsem bojovala s hůlkama. Když mě viděla servírka, raději mi donesla vidličku :D. Při pokusu přenést nudle nebo krevety z talíře do pusy, sem tam něco spadlo na stůl nebo vyběhlo z talíře (svině klouzavý).

Příští měsíc vyrazíme do české restaurace, aby Mizuki konečně viděla, jak vypadá knedlík, protože není nic horšího, než vysvětlovat, co je to knedlík. :)

 Taky sem ještě musím napsat, proč všechny japonky strkají prsty před obličej, když se fotí (nebo aspoň u nás ve škole to dělá každá). Prý se bojí, že budou mít na fotce tlustý obličej, takže se snaží nějakým způsobem zakrýt část tváře. No, moje tři brady by to asi nezakrylo :)

Job fair

Říjen je měsíc, kdy se konají nábory pracovníků do hor tzv. career nebo job fair. Tento víkend se konal i v zimních střediscích v okolí Vancouveru, takže jsem s Matějem vyrazila na náš první pohovor. Pohovory se konaly od rána až do večera, jak v sobotu, tak i v neděli. Vyrazili jsme raději půl hoďky předem, abychom byli rychle hotový, ale i tak tam bylo hodně lidí a zabralo to víc jak dvě hodiny. Matěj se hlásil do půjčovny lyží a snowboardů, já na pomoc do kuchyně a na servírku. Když mě zavolali k pohovoru, hned jsem jim podstrčila reference z kavárny. Slečna se mě zeptala jen na jednu otázku a poslala mě do druhého kola. S Matěj se vybavovali nejmíň 10 minut (taky prošel do druhého kola) a já byla hned hotová (což mě trochu znervóznělo). Druhé kolo probíhalo ve skupině asi 16 lidí, kde každý měl zjistit co nejvíce informací o jiném uchazeči a pak to říct i ostatním. Já jsem dostala nějakýho Australana (Matěj myslím Kanaďanku), který měl dost zvláštní přízvuk. V tom stresu jsem polovinu informací zapomněla, takže v tu chvíli bych brala i pozici dishwashera. Moc dobrý pocit z toho tedy nemáme. Celkem druhým kolem prošlo asi 200 lidí, a to ještě není konec víkendu.  Za týden nám dají vědět, jak to všechno dopadlo. 

Slunné počasí po měsíci vystřídal déšť a pěkně se ochladilo, takže náš přímotop v pokoji běží na plné obrátky.  Také mě čeká poslední týden ve škole a tím pádem i shánění práce.  Pěkně rychle ten měsíc utekl. :) Vancouver máme téměř procestován, ale ještě bych chtěla vyrazit na Vancouver Island, tak snad nám to počasí někdy ještě dovolí. Jak prý začne pršet, tak prší tři měsíce v kuse.

Taky by mě měl Matěj pochválit, jak mu tady vyvářím. Když to tedy neudělá on, tak se pochválím sama. Dneska jsem dělala rajskou omáčku, předtím kuře na paprice nebo kung-pao. Měla bych asi zauvažovat nad otevřením restaurace :). Všechny jídla v bistrech nebo fastfoodech jsou strašně ostré. Jednou jsem si dala kuře na kari a ještě jsem se ptala, zda to není moc pálivé. Prý vůbec…zapomněli mi říct, že s tím kari tam také přidávají chili a moje pusa (a pak i střeva) po jednom soustu hořela v plamenech. Takže 8 dolarů skončilo v koši.  Co prý musím zaručeně zkusit je taky japadog (asi japonský styl hot dogu), ale ještě jsem se k tomu neodvážila. Prozatím mi stačilo vyzkoušet korejské kim či (zelí naložené v nějakém octu s kořením), anebo mexické lízátko (pro děti v Mexiku nejoblíbenější sladkost, která má do sladké chuti hodně daleko – mě to spíš připomínalo hodně pálivou omáčku k masu).