Jasper

Z Robsonu jsme rovnou prejeli az do Jasperu, kde jsme zakempovali a vyjeli se podivat k jezeru Pyramid lake. Obloha se nam pekne zatahla a celou noc nam proprselo. Rano na nas ale vykouklo slunicko, takze jsme vyrazili do mestecka a pak k vodopadum Athabasca. Nedaleko techto vodopadu jsou i jezera, kam se da z casti dojet po takove polni ceste lesem. To jsme ale nevedeli, ze to bude sama dira a porad jen do kopce. Nase miniauticko, ktere spis pripomina pojizdnou kuchyn a loznici, se tam jen tak tak vyskrabalo. Celou cestu jsme se jeste strachovali o benzin, protoze Matejrozhodl, ze mame dostatek v nadrzi a ze to na cely den staci. Rucicka ale klesala dost rychle, takze o vzruso bylo postarano. Jezero za to ani moc nestalo, trail byl cely v lese a preci jen jsme ted posledni dobou zvykli na jiny level jezer :) Kazdopadne cesta stala za to, protoze jsme potkali naseho prvniho medveda. Skocil nam do cesty tesne pred auto, ale moc se tim netrapil, pelasil si to dal za boruvkama. My jsme z toho byli tak v soku, pozorovali jsme jen diry v silnici, ze jsme ani fotak nestiholi vytahnout. A abych vam rekla pravdu, potkat ho znova bez auta teda ani nechci, byl vetsi, nez jsem si predstavovala.

Robson provincial park

Piseme z informacniho centra, tak jenom strucne, jak vypadal nas prvni trek v Rockies. Jeste nez jsme vyjeli, tak jsme meli pekne krusnou noc, celou jsem ji prozvracela a druhy den nebylo o moc lepe. Rano jsem do sebe dostala mrkev a vyrazili jsme pro auto. Tam jsme se ale zdrzeli o dve hodiny dele, protoze jsme meliproblem s platebnima kartama. Jeste ze byla pobliz knihovna, kde jsme se mohli pripojit k internetu a vsechno odtamtud vyridit. Po osmi hodinach jizdy jsme dorazili k Robson provincial park, ktery je uz soucasti kanadskych Rockies. Zrejme se strevni chripkou se vydavam na trasu a bohuzel co do sebe dostanu, jde zas rychle ven. Prvni den bylo v planu ujit 19 kilometru, ktere jsme nakonec zdolali a zakempovali primo u jezera Berg lake pod horou Robson.Zbylo na nas jen misto u zachodku. Pche, to jeste nevedeli, ze se to Elisce bude naramne hodit. Druhy den vyrazime kolem jezera k ledovcovemu splazu a protejsi hreben, odkud je videt cele udoli.Vecer se na uz trochu zatahuje a zacina poprchavat, jeste ze ty nejlepsi fotky jsme uz stihli vyfotit a muzem se vratit zpet.Prikladame fotku jen z tabletu z parkoviste pod Mt. Robson.

Goodbye Vancouver

Posíláme poslední pozdrav před odjezdem. Vypadá to tu jak po výbuchu, zabalujem kufry, ale musíme to rozdělit hned do tří várek. První, kterou nepotřebujeme a necháme ji u nás v motelu, druhou do auta a třetí hned na trek. Jinak klasika, nemůžeme se vejít do kufrů. Zítra mě čeká vařící maratón. Budu připravovat rajskou na první den a péct buchty, není nad domácí. Ty jejich muffiny mi už lezou krkem. Matěj měl při poslední směně rozlučkovou grilovačku. Všichni se s ním přišli rozloučit, doslal dokonce i od bosse mikinu. Já se budu loučit až zítra, tak jsem jim tu napekla ovocnou buchtu.

Jak už to tak bývá, tak za poslední měsíc doháníme resty, které jsme za celý ten rok nestihli udělat. Tím myslím hlavně místa na focení. Včera jsem tedy vyjela na vyhlídkovou věž nad Downtownem a Matěj dneska do Elizabeth Parku. Včera jsme se ještě zastavili na nočních trzích v Chinatownu. Těšila jsem se na hodně jídla, ale spíš tam prodávali hodně kýčovitý věci, prostě jak u nás na tržnici. Ze čtyřech stánků, kde se prodávalo jídlo, byl výběr docela těžký, protože všechno vypadalo jen smaženě. Nakonec jsem tak zakousla sladkou čínskou „koblihu“ s arašídovým máslem. Celý večer probíhal na minipódiu program, kde jsme mohli vidět dračí tanec, ale i ukázku bojového umění.

Protože mi nefunguje notebook, budeme moci poslat jen krátké příspěvky z tabletu, fotky budou k vidění asi až se vrátíme. 

Garibaldi Park - Black Tusk

Při sestupu z Panorama Ridge se počasí začalo vybírat. Matěj mě tam přemlouval, že tam znovu ještě vylezeme, abychom udělali hezčí fotky, ale nakonec jsme se dohodli, že spíš zdoláme Black Tusk a odtud budou výhledy mnohem hezčí. Vrátili jsme se tedy kolem svišťů a jezer k rozcestí odkud jsme stoupali opět po loukách až pod horu. Celé léto ve Vancouveru pršelo snad jen jednou, v horách tomu asi nebylo o moc víc, takže při každém kroku se za námi pěkně prášilo. Kalhoty a boty tam byly v jedné barvě, pokryté vrstvičkou prachu. Těsně před poslední částí výstupu jsme narazili na jednu Češku žijící ve Whistleru. Ta nám doporučila vylézt až úplně na vršek. Mě se snažila přemluvit tím, že tam prý vyšplhala i těhotná. Pod samotný štít jsem se po neustále se podkluzujících kamínkách vyškrábala nahoru, ale při pohledu na kráter pode mnou, jsem to tak trochu vzdala a vyslala jen Matěje. Nahoru se leze takovou štěrbinou, která je místy dost úzká, sem tam je to i pěkně exponované, takže batoh je lepší nechat pod štítem. Já jsem se tedy kochala dole a Matěj nahoře. Výhledy na jezera, hory a ledovce jsou odtud úžasné a díky počasí bylo vidět skoro všechno až na Whistler, který zůstal pod mraky.  Dolů jsme se tak nějak doklouzali po kamenech a po 10 hodinách jsme se konečně vrátili do kempu.

Poslední den jsme už jen sešli k parkovišti. Ta vtipná část ale teprve přichází. V plánu bylo stopování, naše první stopování nejen tady ale i celkově. V plánu bylo sejít k silnici, kde si někoho stopneme a dojedeme až do Vancouveru. Od parkoviště k silnici to byly dobré 3 kilometry z kopce, takže jsme uvítali, že nám cestou zastavil jeden Kanaďan, který s námi kempoval u jezera. Do auta jsme se namáčkli k dalším třem lidem. Auto narvané až po střechu (každý jsme měli ještě velké baťohy a auto to bylo docela malé). Za odvoz k silnici byly vděčné především naše kolena, ty opět dostaly při sestupu zabrat. Při stopování jsme si s Matějem rozdělili služby, že se budeme měnit po každých 20 autech a uzavřeli sázku, komu auto zastaví. Asi po 30 minutách nám zastavuje jeden mladý pár, který jel do Squamishe, který je na půl cesty do Vancouveru. Zastavili nám tedy před městem, kde by mělo být snadnější stopovat. Další bod byl pro mě, protože mi zastavil jeden místní pracháč s mazdičkou. Jel jen přes město, ale prý je lepší si někoho stopnout až za městem. Čtvrté auto nás už konečně dovezlo do cíle. Na první stopování hned čtyři auta :D

Garibaldi park - Panorama Ridge

Druhý den mi zvoní budíček v 6 ráno, abych stihla vyfotit východ slunce. Ten se ani tak nekoná, protože, jak už předpověď slibovala, je zataženo. S Matějem jsme šli spát kolem půl desátý, takže i on se ráno už od šesti jen převaloval. Jako první jsme obsadili boudičku, kde jsme měli ukryté jídlo před medvědy, nasnídali se a vyrazili ještě před osmou na cestu.

 

 Naším cílem bylo Panorama Ridge, vrcholek nad jezerem odkud jsou krásné výhledy jak na jezero a hory za ním, tak i na druhou stranu. Cesta tam a zpět je 15 kilometrů a 610 metrů převýšení.  Od jezera se chvíli stoupá lesem, pak se jde rozkvetlými loukami a k vrcholu po kamenech, ale i po sněhu. Celá oblast je sopečného původu. Chvílemi mi to tak připomínalo Island, některé kopce byly duhově zbarvené. Počasí bylo opravdu hodně proměnlivé. Ráno nám trochu poprchávalo, pak se honily černé mraky nad vrcholky, ale i mezi nimi a nakonec se to všechno krásně vybralo. Konečně jsme tak spatřili i Black Tusk, černý štít hlavní dominanty tohoto parku.

 Po cestě nám to i doslova svištělo. Nejdřív vylezl z nory pořádně vypasenej svišť, který při každém pohybu něco zakusoval. Ať se snažil utíkat seberychleji, nemohl utéct Matějovu objektivu. Tak trochu nám to připomínalo Huga. O kousek dál stáli na hlídkách další tři. Kromě velice proměnlivého počasí byli další nevýhodou všudepřítomní komáři. Pokud se na chvilku zastavíte, začnou vás požíratvšude, kde je to jen možné. Pokud jsme tedy někde zastavili na focení nebo svačinu, byla to jen rychlovka.

Cestou nahoru se nám čím dál tím víc zatahovalo. Tak trochu jsme doufali, že se nám to na vrcholku roztrhá a uvidíme krásná panoramata. Nejdříve to vypadalo, že se ztratíme v mlze, ale nakonec se nějaké to okno vytvořilo. Odpoledne jsme vyrazili na Black Tusk, o tom ale napíši příště,abych vás tu nezahltila fotkami. 

Vrchol Panorama Ridge - To jsou panoramata!