The Lions Binkert Trail

Konečně jsem se dokopala vám napsat o našem výšlapu na horu Mt. Lions. Patří to mezi jedny z náročnějších treků. Převýšení je 1280 metrů, takže se člověk docela zapotí. Pro ilustraci přidávám fotku hory z podzimu (ty dvě špičky nahoře).

 Ráno jsme vyrazili složitě autobusem (trvalo to asi 1,5 hodiny) do Lions Bay. Autobus bohužel zastavuje jen na dvou zastávkách, takže jsme ještě museli projít celou vesničkou k místu, kde oficiálně začíná trek. Předem jsme si to všechno pěkně naštudovali na internetu, kde se jak odbočuje, jak se mění terén atd. V první polovině nás docela překvapilo, že jsme nikoho vůbec nepotkali. V hustém lese jsem pak začala trošku bát a přemýšlet nad tím, že by za nějakým tím stromem mohl být medvěd a já blbec jsem si nevzala sprej na medvědy, protože jsem si myslela, že to tu bude více frekventované. Po asi hodině stálého stoupání lesem se stromy konečně rozestoupily a my mohli konečně vidět tu krásu pod náma a hrůzu před náma. Od druhé třetiny se totiž můžete kochat výhledy na moře a ostrovy, na druhou stranu při pohledu na Mt. Unnecessary ale vidíte, jak vysoko se ještě musíte vyškrábat.  V této části jsme už přeci jen potkali několik dalších turistů, většina už scházela dolů a smála se nám se slovy: „Už tak skoro jste!“ Třetí třetina je nádherná a nabízí výhledy do všech stran. Cestou jsme ještě potkali zbytky sněhu, takže jsme se mohli trochu osvěžit. Nahoře na nás už čekalo desítky turistů, což mě jen ujistilo, že obavy z potkání medvěda byly opravdu zbytečné. Brutální výšlap tak vystřídal obídek pod štítem západního vrcholu Mt. Lions. Moc dlouho jsme ale pauzírovat nemohli, protože autobusy zpět jedou jenom dva a my jsme se ještě k tomu rozhodli stihnout ten dřívější. Sestup se tak stal hororovou částí pro naše kolena, a závěrečná půlhodinka během na autobus, který jsme stejnak nestihli o 3 minuty.

Pomalu se nám to krátí a nám tu už zbývá posledních 10 dnů :( V neděli vyrážíme na 3 dny ke Garibaldi lake, bohužel předpověď počasí nám zatím moc nepřeje a vypadá to na déšť. Ve Vancouveru za poslední 2 měsíce pršelo dvakrát, asi pět minut a ještě k tomu v noci. Máme to ale pech. 

Aktuální dění - 2013.08.02

Zbývá nám posledních 21dní ve Vancouveru než se vydáme do Rockies. Poslední měsíc, to znamená hodně práce při odhlášení internetu, elektřina, mobil, banky a nový nájemníci. Takže o zábavu tu starost není.  Sháníme potřebné věci na náš trip jako barely na vodu, dobíječku na fotak do autozapalování, vařič a bomby, vymyslet jídlo co budeme vařit na trekách …

Probíhá nám tu soutěž zemí v ohňostrojích, tak jsme se byli kouknout na ohňostroje. Představte si pláž, na který údajně bylo 300 000 lidí. Je tu zakázané pít alkohol a kouřit na veřejnosti, takže všichni mají plný kafe kelímky různými drinky a snaží se ošálit policejní hlídky. Nejlepší místo ale mají ti, co vlastní svojí lod. Celý záliv je posetý loděmi a mezi němi projíždí spousta policejních hlídek a kontrolují jestli nedělají bordel a nekonzumují alkohol. O víkendu tomu předcházel přes den Caribbean festival, který jsme měli přímo pod okny našeho apartmánu. To obnášelo masky a tance od všech národností co se nacházejí kolek Karibiku.

Koupili jsme si nový objektiv a dostali nový foták od Vašika, takže tedkon máme dva a můžeme se fotit navzájem :D Občas po práci vezmeme longboardy a jdeme se projet na nějakou pláž, kde pak fotíme západ slunce s trajekty.

Začali jsme také obcházet naše místa, kde jsme byli před rokem. Máme tedkon dva fotoaparáty a více zkušeností s focením, takže to tu ještě jednou vše objíždíme. Například Whitecliff park, kde jsme byli včera.

Na víkend máme naplánován další ohňostroj, tentokrát za Canadu, který má být údajně největší. Pak v neděli jsem se dohodl, že vyrazím s nějakými náhodnými Čechy na celodenní hike na Grouse mountain  a následně zdoláme ještě pár vrcholků. V pondělí chceme spolu vyrazit na Lions mountain, horu která je vidět od všud. Do teďkon byla pod sněhem, převýšení 1280m, délka treku 18km a výhled na celou Vancouverskou metropoli.

Půjčení lodě

Úterky bychom měli přejmenovat na Funday. Po longbordování a výletu k jezerům jsme vyrazili na oceán. Párkrát na facebooku jsem narazili na tip, ať si půjčíme loď, že je to skvělý zážitek. První, co mě napadlo, bylo, že přeci neumíme řídit loď, tak by nám ji nikdo dobrovolně nepůjčil. V motelu, když uklízím pokoje, tak najdu kde co, a už po několikátý jsem narazila na papíry od půjčení lodě, takže jsem začala uvažovat o tom, že asi umět řídit loď není podmínkou. Kolegyně z práce mi to hned začaly vychvalovat, jaká je to sranda, takže vše bylo jasné. Napsali jsme holkám, ty jsou pro každou špatnost a vydali se do Horshoe Bay. Měl to být nejteplejší den s jasnou oblohou, jenže jen jsme dorazili do HB, tak se nám sluníčko schovalo za mraky a už nevylezlo. Oblečeni do plavek a připraveni na šipky z lodě jsme tak trošku začali pochybovat, jestli do té ledárny vůbec vlezeme.
 

V přístavu nám řekli základní informace a mohli jsme vyplout. Horseshoe Bay je hlavně místem, odkud vyplouvají trajekty, takže jsem byla trochu nervózní, abychom nějaký cestou nepotkali. Ne že bychom ho mohli přehlédnout a narazit do něj, :) ale spíš že to dělá strašné vlny a člověk neví kam plout. No a jak na potvoru, když jsme začali vyplouvat, ozvalo se houknutí a vyplul i trajekt. O to víc ale bylo srandy, i když jsme jeli rychlostí šneka, stejnak to houpalo jak blázen a šplouchalo všude okolo.  Pak to Matěj osolil na maximum a my s holkami se nemohly přestat smát. Po dvaceti minutách jsme dorazili k malým ostrůvkům, kde leželo pár tuleňů. Můžeme si je tak odškrtnout ze seznamu, co jsme ještě neviděli. O kousek dál to Matěj opět trošku vyhecoval ke koupání, takže všichni jsme povinně skočili do vody.  Nakonec bych i řekla, že to bylo docela teplý, a to ani nesvítilo sluníčko. Ale stejnak jsem byla za pár sekund na lodi, protože jsem se bála, co všechno pode mnou může plavat. No jo, ale to ta největší sranda teprve přišla, protože holky se nemohly vyškrábat zpátky na loď. Dobrých pět minut jim to trvalo určitě. Dvě hodinky utekly jak nic a my se museli vrátit zpátky do přístavu. Vše jsme zakončili mojitem a večeří.

 Super den :) Pozdrav posílají námořníci z Vancouveru!

Burnaby Mountain Park

Bohužel jsme měli společně jen jeden den volna a zrovna nás přepadla lenost a nikam na delší hike se nám nechtělo. Naplánovali jsme večerní výlet za západem slunce nad Downtownem. Pozorovat jsme ho měli ze vzdáleného kopce v Barnaby Mountain Area. Na internetu je to také jedno z deseti míst, které byste měli ve Vancouveru navštívit.  No opar byl jako blázen a všude bylo hodně stromů, takže žádné super panoramatické fotky z toho nebyly. Druhé mínus byla jízda autobusem, která trvala skoro 45 minut. Po kodrcání autobusem dorazíte ke kopci, kde je pár totemů a to je vše. Jediné co nás pobavilo, byla paní na parkovišti, která se snažila couvat a jet s autem s manuální převodovkou. Skákalo ji to pořádně. Když taky někomu řeknete, že řídíte automat poprvé a že normálně doma řídíte manuál, tak jste tu za boha :)

 

No a pak se nám opět zkomplikovala situace s bytem. Byli jsme domluveni s jedním párem z ČR, že by ho po nás převzali, ale nakonec z toho sešlo a musíme hledat někoho jiného. Byt nám odřekli, ale za to nás vyzvali na beach volejbal. Modřiny na rukou mám ještě teď, písek v koupelně taky, takže se akce vydařila. Představte si, že tu máte kurty hned u moře (pro nás pět minut chůze), sítě a kůly tam taky najdete (nikdo to přes noc neukradne) a bacha, je to zadarmo! Prostě pohádka :D Dostali jsem pěkně na frak, ale snad jsme až tak velkou ostudu neutrhli. 

Joffre Lake

Zatím nejlepší výlet, i když jednodenní a docela daleko, tak jezera stála za to! Joffre lake se nachází 3 hodiny od Vancouveru, auto je tedy nutností. Abychom ušetřili a byla trochu sranda, vzali jsme i holky Polky. Pro Matěje to bylo poprvé, kdy řídil automat, tak z toho byl trochu vyklepanej. Jízdu zvládnul na jedničku, přesto že tam občas při jízdě chtěl něco zařadit. V půjčovně nás hned po ránu docela překvapili. Objednali jsme si malinkatý auto, samozřejmě to nejlevnější a čekala na nás pěkně velká šestimístná mazdička. Prý náš malý nákupní vozík nebyl k dispozici, tak jsme dostali pořádný auto. Jediné, z čeho jsme měli trochu obavy, byla spotřeba auto. Aby nám to nesežralo celou nádrž. 

 

Polky dorazily s kocovinou a zpožděním, takže jsme nakonec vyjížděli až v 9 ráno. Tři hodiny jízdy nám utekly docela rychle, protože jsme opět skončili u oblíbeného tématu, které nás všechny rozesměje – porovnávání polských a českých slovíček. Pokud chcete umět počítat polsky, stačí jen hodně šišlat. Já jsem se pak učila správně vyslovit v polštině– Medvěde, kde jseš! Co kdyby náhodou uměl polsky, tak aby mě slyšel :) No, žádného jsme opět nepotkali, naštěstí.

U parkoviště se nachází hned první jezero, které září modrou barvou. V dáli byl vidět i ledovec, pod kterým byl náš cíl, třetí jezero Joffre lake. V průvodcích je cesta značená jako středně náročná (spíš nenáročná) převýšení pouhých 400 m (my už pod 1000 nechodíme :D). Co jsme ale netušili, že naše kamarádky zas tak zdatné nejsou a asi v půlce kopce začala krize. Naštěstí jsem je pořádně namotivovala pivem ve Whistleru a šlo se dál.

K druhému jezeru se jde kolem řeky, která je sakra divoká. Masy vody tečou z prudkého kopce, takže po cestě můžete vidět i pár vodopádů. Druhé jezero bylo překrásné a snad ještě modřejší než to spodní. Matěj si hned vyhlídnul kládu ve vodě a začal hecovat holky, kdo na ní dojde dál. Matěj už ví, že u mě mu tyhle věci neprojdou a tak nakonec přemluvil Lidku. Oba to dali až na konec a ještě za potlesku dalších turistů. Voda v jezeru je sakra studená, vytéká přímo z ledovce, takže pád do jezera by byl nemilým osvěžením. 

Už jen pozvolné stoupání vedlo k Joffre lake, tedy poslednímu jezeru. Stromy vystřídaly skály a hlavní ozdobou byly tři ledovce nad jezerem. Následovala sváča, pár fotek a smočení nohou v ledové vodě. Holky byly po výstupu docela zmoženy, takže jsme je nechali odpočívat a vyrazili ještě na druhý konec jezera.

Protože celý den krásně svítilo sluníčko a bylo příjemných 28 °C, u dolního jezera bych tipla ještě víc, vzali jsme si s sebou i plavky. Co kdyby ty jezera nebyly až tak ledové. To by ale Matěje nenechalo spát, kdyby těch plavek nevyužil, takže opět začal hecovat, kdo se v jezeru vykoupe. Já jsem s Kasiou odvážně smočila nohy, Matěj i Lidka do toho skočili rovnou celý. Blázni :)

Cestou zpátky jsme se stavili ještě u vodopádů. Jestli jsem předchozí řeku nazvala divokou, tak tohle bylo asi tak 5x divočejší.  Celý výlet jsme pak museli zakončit ve Whistleru, kde jsme za západu slunce dali pár pivek s večeří.