Garibaldi park - Panorama Ridge

Druhý den mi zvoní budíček v 6 ráno, abych stihla vyfotit východ slunce. Ten se ani tak nekoná, protože, jak už předpověď slibovala, je zataženo. S Matějem jsme šli spát kolem půl desátý, takže i on se ráno už od šesti jen převaloval. Jako první jsme obsadili boudičku, kde jsme měli ukryté jídlo před medvědy, nasnídali se a vyrazili ještě před osmou na cestu.

 

 Naším cílem bylo Panorama Ridge, vrcholek nad jezerem odkud jsou krásné výhledy jak na jezero a hory za ním, tak i na druhou stranu. Cesta tam a zpět je 15 kilometrů a 610 metrů převýšení.  Od jezera se chvíli stoupá lesem, pak se jde rozkvetlými loukami a k vrcholu po kamenech, ale i po sněhu. Celá oblast je sopečného původu. Chvílemi mi to tak připomínalo Island, některé kopce byly duhově zbarvené. Počasí bylo opravdu hodně proměnlivé. Ráno nám trochu poprchávalo, pak se honily černé mraky nad vrcholky, ale i mezi nimi a nakonec se to všechno krásně vybralo. Konečně jsme tak spatřili i Black Tusk, černý štít hlavní dominanty tohoto parku.

 Po cestě nám to i doslova svištělo. Nejdřív vylezl z nory pořádně vypasenej svišť, který při každém pohybu něco zakusoval. Ať se snažil utíkat seberychleji, nemohl utéct Matějovu objektivu. Tak trochu nám to připomínalo Huga. O kousek dál stáli na hlídkách další tři. Kromě velice proměnlivého počasí byli další nevýhodou všudepřítomní komáři. Pokud se na chvilku zastavíte, začnou vás požíratvšude, kde je to jen možné. Pokud jsme tedy někde zastavili na focení nebo svačinu, byla to jen rychlovka.

Cestou nahoru se nám čím dál tím víc zatahovalo. Tak trochu jsme doufali, že se nám to na vrcholku roztrhá a uvidíme krásná panoramata. Nejdříve to vypadalo, že se ztratíme v mlze, ale nakonec se nějaké to okno vytvořilo. Odpoledne jsme vyrazili na Black Tusk, o tom ale napíši příště,abych vás tu nezahltila fotkami. 

Vrchol Panorama Ridge - To jsou panoramata!

Garibaldi Park - Garibaldi Lake

Jak jsem už zmiňovala, v neděli jsme vyrazili na Garibaldi lake, vulkanická oblast s krásně modrým jezerem. Protože se nám nechtělo půjčovat auto, stejnak by chudinka jen stála celé tři dny na parkovišti, využili jsme nabídky svezení na jedněch stránkách. Vtipné bylo, že jsme opět narazili na jednu Češku, s kterou jsme byli v kontaktu už předtím kvůli bytu. Odvoz byl tedy dohodnut, cesta zpět měla být ponechána osudu stopování. Slečna jela do Whistleru na pohovor, takže jsme museli vyrážet hodně brzo, pro nás to znamenalo vstávat v 5 ráno, a jak už jsme dříve zmiňovala, tady nikdo dřív jak v 8 nevstává, ani řidiči autobusu. S velkými batohy jsme se tak museli vydat pěšky asi 20 minut, odkud jezdí jediný autobus z Northu, nasednout na první ranní autobus a přiblížit se k smluvenému místu. Díky tomu, že jsme brzo vyjeli, jsme tak byli skoro první i na treku. K prvnímu jezeru je to 6 kilometrů stoupání lesem. Hned na něj navazuje druhé jezero, které je už nádherně modré. 

Mezi těmito jezery je rozcestník, kde jsou také informace o kempech, jestli jsou plné a kam vyrazit. Náš plán byl zůstat obě noci přímo u jezera, ale cedule hlásila plno. Doufali jsme, že jsme přeci jen přišli brzo a nápis ještě nestihli změnit, byla přeci jen neděle a většina lidí se měla balit domů. Cestou nahoru jsme potkali spousty lidí. Zrovna, když jsme si říkali, že jsme ještě nepotkali žádného Čecha, narazili jsme na Jirku s Lenkou, kteří tu byli na víkend. Odtud ke Garibaldi lake je to už jen 3 kilometry. Asi setu budu hodně opakovat, ale jezero je snad ještě modřejší a krásnější. Zabrali jsme si místečko pro stan hned u jezera a vyrazili fotit. Matěje bolelo ještě koleno z minulého víkendu, takže jsme se procházeli kolem jezera a hoooodně fotili, výsledkem bylo kolem 200 fotek oblíbeného ostrůvku s jedním mrakem, s dvěma mraky, se zataženou oblohou, s modrou oblohou :) Předpověd počasí nebyla moc přívětivá. Na nedělní noc byly napsané bouřky a na celé pondělí déšť. K večeru se to ale začalo protrhávat a při pohledu na všechny otužilce koupající se v jezeru jsem tak taky skočila. Pche, i Matěje jsem tím dostala, protože on zůstal zabalenej v mikině na břehu! 

The Lions Binkert Trail

Konečně jsem se dokopala vám napsat o našem výšlapu na horu Mt. Lions. Patří to mezi jedny z náročnějších treků. Převýšení je 1280 metrů, takže se člověk docela zapotí. Pro ilustraci přidávám fotku hory z podzimu (ty dvě špičky nahoře).

 Ráno jsme vyrazili složitě autobusem (trvalo to asi 1,5 hodiny) do Lions Bay. Autobus bohužel zastavuje jen na dvou zastávkách, takže jsme ještě museli projít celou vesničkou k místu, kde oficiálně začíná trek. Předem jsme si to všechno pěkně naštudovali na internetu, kde se jak odbočuje, jak se mění terén atd. V první polovině nás docela překvapilo, že jsme nikoho vůbec nepotkali. V hustém lese jsem pak začala trošku bát a přemýšlet nad tím, že by za nějakým tím stromem mohl být medvěd a já blbec jsem si nevzala sprej na medvědy, protože jsem si myslela, že to tu bude více frekventované. Po asi hodině stálého stoupání lesem se stromy konečně rozestoupily a my mohli konečně vidět tu krásu pod náma a hrůzu před náma. Od druhé třetiny se totiž můžete kochat výhledy na moře a ostrovy, na druhou stranu při pohledu na Mt. Unnecessary ale vidíte, jak vysoko se ještě musíte vyškrábat.  V této části jsme už přeci jen potkali několik dalších turistů, většina už scházela dolů a smála se nám se slovy: „Už tak skoro jste!“ Třetí třetina je nádherná a nabízí výhledy do všech stran. Cestou jsme ještě potkali zbytky sněhu, takže jsme se mohli trochu osvěžit. Nahoře na nás už čekalo desítky turistů, což mě jen ujistilo, že obavy z potkání medvěda byly opravdu zbytečné. Brutální výšlap tak vystřídal obídek pod štítem západního vrcholu Mt. Lions. Moc dlouho jsme ale pauzírovat nemohli, protože autobusy zpět jedou jenom dva a my jsme se ještě k tomu rozhodli stihnout ten dřívější. Sestup se tak stal hororovou částí pro naše kolena, a závěrečná půlhodinka během na autobus, který jsme stejnak nestihli o 3 minuty.

Pomalu se nám to krátí a nám tu už zbývá posledních 10 dnů :( V neděli vyrážíme na 3 dny ke Garibaldi lake, bohužel předpověď počasí nám zatím moc nepřeje a vypadá to na déšť. Ve Vancouveru za poslední 2 měsíce pršelo dvakrát, asi pět minut a ještě k tomu v noci. Máme to ale pech. 

Aktuální dění - 2013.08.02

Zbývá nám posledních 21dní ve Vancouveru než se vydáme do Rockies. Poslední měsíc, to znamená hodně práce při odhlášení internetu, elektřina, mobil, banky a nový nájemníci. Takže o zábavu tu starost není.  Sháníme potřebné věci na náš trip jako barely na vodu, dobíječku na fotak do autozapalování, vařič a bomby, vymyslet jídlo co budeme vařit na trekách …

Probíhá nám tu soutěž zemí v ohňostrojích, tak jsme se byli kouknout na ohňostroje. Představte si pláž, na který údajně bylo 300 000 lidí. Je tu zakázané pít alkohol a kouřit na veřejnosti, takže všichni mají plný kafe kelímky různými drinky a snaží se ošálit policejní hlídky. Nejlepší místo ale mají ti, co vlastní svojí lod. Celý záliv je posetý loděmi a mezi němi projíždí spousta policejních hlídek a kontrolují jestli nedělají bordel a nekonzumují alkohol. O víkendu tomu předcházel přes den Caribbean festival, který jsme měli přímo pod okny našeho apartmánu. To obnášelo masky a tance od všech národností co se nacházejí kolek Karibiku.

Koupili jsme si nový objektiv a dostali nový foták od Vašika, takže tedkon máme dva a můžeme se fotit navzájem :D Občas po práci vezmeme longboardy a jdeme se projet na nějakou pláž, kde pak fotíme západ slunce s trajekty.

Začali jsme také obcházet naše místa, kde jsme byli před rokem. Máme tedkon dva fotoaparáty a více zkušeností s focením, takže to tu ještě jednou vše objíždíme. Například Whitecliff park, kde jsme byli včera.

Na víkend máme naplánován další ohňostroj, tentokrát za Canadu, který má být údajně největší. Pak v neděli jsem se dohodl, že vyrazím s nějakými náhodnými Čechy na celodenní hike na Grouse mountain  a následně zdoláme ještě pár vrcholků. V pondělí chceme spolu vyrazit na Lions mountain, horu která je vidět od všud. Do teďkon byla pod sněhem, převýšení 1280m, délka treku 18km a výhled na celou Vancouverskou metropoli.