Whistler Blackcomb

Včera mi Matěj poslal urgentní sms, že mají všichni v práci volno, tak jestli si ho taky nemůžu udělat a že bychom vyrazili do Whistleru. Tak se podívám na počasí, kde bylo samé sluníčko, zarezervuji bus a nahlásím den volna v motelu. Večer se už předpověď změnila. Místo sluníčka mrak s mlhou a deštěm. No super. Ráno tedy vstáváme v 5 hodin ráno se špatnou náladou, že jsme utratili peníze za ježdění v dešti. Dvě hoďky v buse a před devátou jsme byli tam.  Naštěstí místo deště nás přivítaly vločky sněhu. Nahoře byla mlha jak blázen, takže tu žádné panoramatické fotky nenajdete. Jednu výhodu to ale mělo – málo lidí. Ráno jsme na některých sjezdovkách byly skoro jediní. 

Whistler Blackcomb ski areál patří k největším v Severní Americe a někde ho řadí k nejlepším na světě. No.. my, zhýčkaní z Francie a Alp obecně, si myslíme, že je to stejný jako několik středisek v Alpách. Na rozdíl od Vancouverských středisek tu ale měli sedačky s podpěrou na nohy, a taky kabiny, takže trochu pokrok :). Jedná se o dva vrcholky, dvě střediska, propojené kabinou. Za celý den jsme stihli projet asi tak polovinu, ale i tak to odrovnalo moje nožičky. Pokud jde o snowpark, tak byl Matej v sedmém nebi. Mají tam 150 překážek a 40 skoků. Taková Mekka snowboardistů.

Když jsme se měli vracet k autobusu, tak se nám povedlo netrefit sjezdovku a dorazili jsme včas, ale na jiné místo. Takže jsme rychle nasedli na nejpomalejší sedačku světa a snažili se přitáhnout ke smluvenému místu. Já jsem sprintovala na bus (protože jsem rychlejší :D) a Matěj šel rychle vyzvednout věci do skříňky. Řidič už volal na centrálu, kde jako jsme, ať nám někdo zavolá. Samozřejmě, že čekal jen na nás. Když jsme ale nastoupili, seděla v buse jen jedna paní, takže ani na nikoho jinýho čekat nemohl.

Whistler jako středisko, tak i městečko je moc krásný. Škoda jen toho počasí.